Protest Ride - Europa 2006

            Zdravím všechny příznivce jedné stopy, kterým posílám zážitky z naší cesty po evropských zemích, které jsme projeli i s Peticí proti diskriminaci osob se zdravotním postižením.

Ptáte se proč zrovna s Peticí. Odpověď je jednoduchá. Já osobně jsem zdravotně postižený, má nemoc je Bechtěrev-postupné ztuhnutí páteře a loubů. K tomu se přidávají i jiné komplikace, ale to je na dlouho a o tom ani nechci psát. Prostě jednoho dne mi ochrnuly nohy a zůstal jsem na invalidním vozíku. Naštěstí jsem se z toho vyhrabal poměrně rychle. No a než jsem stál na čtyřech, to je za pomocí berlí, tak jsem stále přemýšlel, jak se vrátit k ježdění na motorce.

            Jednoho dne to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Uskutečním jízdu na motorce po Evropě.Začal jsem plánovat.Na srazu v Jerloškách v roce 2005 jsem sehnal kamaráda, který jel se mnou, dělal mi záchranu, kdyby mi zase začaly blbnout nohy.

No a koncem roku 2005 jsem měl sehnané téměř všechny sponzory a dokonce i motorku od firmy Kentoya. Je to Blow up 250, chopper o malém obsahu, ale rozměrů velké motorky i váhově byl na úrovni big bike.

            Byl jsem mile překvapen kolik sponzorů se mi ozvalo. No a po nezbytných přípravách jsme se dne 28.4.2006 zúčastnili srazu v Jerlochovicích. Tím chci poděkovat všem klukům z JoeBaru, kteří mne v mé cestě podpořili a zvlášť ještě Vavrosovi, který mi pomohl opravit ukrytou závadu na zadní brzdě, s kterou si nikdo nevěděl rady.

Den první:  stratovali jsme z Jerlošek 29.4.06 za ošklivého až nechutného počasí. Pršelo a tak jsme museli zrušit i naplánovaný doprovod kolony motorkářů, který měl být spojen i s vyjížďkou. Nic naplat, počasí neporučíme. Za doprovodu nekonečného, nepříjemně hustého a vydatného deště jsme vyrazili směr Luhačovice, kde nás již očekávali v hotelu Ogar. To je náš další sponzor.Tam jsme uschli a odpočali si. Druhý den nás čekalo překvapení v podobě připravené akce na naši počest. Jídlo, pití, dvě hudební skupiny, jako host Láďa Myšík, atd. Dostali jsme na cestu Valašské pasy i valašské peníze,nějakou medicínu a druhý den jsme vyrazili, vlastně až 1.5.06.

Den druhý:  po náročné noci jsme se probudili opět do chmurného rána. Nepršelo, ale bylo celkem chladno a vypadalo to, že každou chvíli začne opět pršet.

Rozloučili jsme se ze sponzory a rodinou a po rozhovoru pro český rozhlas, který nás odchytl před vchodem hotelu,jsme se v 9.15hodin vydali směrem Rakousko. Jen se roztočila kola našich mašin, začalo opět vydatně pršet. Už nás to ani nepřekvapilo a ani nám to už nevadilo. Ve 12,00hod parkujeme u motorestu v Poštovné, kde se nachází i hraniční přechod do Rakouska.vstupujeme do motorestu a dáváme si polévku na zahřátí.Jíme a v tom se podívám z okna ven. Zdálo se mi, že není něco v pořádku. Ano začalo vycházet slunce a mraky se najednou rozutekly pryč. To bylo radosti. Mohli jsme sundat nepromoky a jet zase pohodlně dál.

Chtěli jsme dát Rakousko celé na jeden zátah, ale nějak to nevyšlo. Zdržela nás Vídeň, projížděli jsme ji 2hodiny. Byla tam nějaká stávka u vznikaly tak dlouhé kolony a zácpy. Kolem půlnoci jsme to vzdali na parkovišti u tankštele před městem Klagenfurt. Najeli jsme z Jerlošek 650km. Ustlali jsme si mezi motorkami a přez ně jsme hodili celtu. Na to, že jsme byli v Alpách, tak bylo celkem teplo – ve srovnání se zimou, která panovala u nás v republice.

Den třetí:  probuzení bylo velice příjemné, teplo slunce a sucho. Chtěl jsem udělat pár fotek Alp, bohužel byl opar a tak byla špatná viditelnost do údolí.

Po dojezdu do Wilachu jsem to napravil. Opar zmizel a bylo nádherně a teploučko. Po krátké pauze se vydáváme směr Itálie přes hraniční přechod Thorl.

Po chvíli potkáváme cyklistu s bagáží a vlajkami,že by další blázen jako my?

Počkali jsme si na něj v Tavrisiu. Připravil jsem kameru a foťák. Vyjíždí ze zatáčky a já ho natáčím a zároveň mu dávám znamení, aby zastavil. Zastavuje. Byl to Švýcar, tak ve věku 50let. Měl namířena na Balkán a do Řecka a pak na Rumunsko a domů. Udělali jsme si společné fotky, pokecali a jeli jsme dál.

Něco kolem 21,00hodiny vjíždíme do vesničky Bognano. Zastavujeme u pizzerie, ze které se linula nádherná a lahodná vůně. Neodolali jsme a dali si pizzu. Asi za 20 minut nám ji donesli. Byl jsem v šoku. Pizza jako stodola. Nebyla to klasická kulatá, ale jako obrovská taštička. Nedojedli jsme ji. Bylo to vynikající.

Vyrážíme dál směrem na Veronu. Opět zakotvíme na parkovišti u pumpy, kde to po ujetých 400 kilometrech vzdáváme. Navíc bylo děsné vedro.

Den čtvrtý:  vstáváme už v 6,00hodin, probudila nás děsná rána. Vylezu ze spacáku a dívám se směrem k cestě, odtamtud se ta rána ozvala. No nazdar, tak takový budíček jsem ještě nezažil. Kousek od nás to do stromu napálila ženská s Unem. Naštěstí se jí nic nestalo.

            11,40hodin děláme pauzu, je hrozné vedro a už nemohu. Vjíždíme do městečka Montarama. Vidím odpočívadlo, jedu tam. Avšak nevšiml jsem si, že je to samý oblázek a přibrzdím přední brzdou. Hups a ležím pod motorkou. Před zlomeným kotníkem mne naštěstí zachránily brašny od firmy Lojzo. Najednou u mne stál nějaký Ital a pomáhal mi zvednout motorku. Chtěl mne odvést do nemocnice, ale já byl v pořádku, pořád to nechtěl pochopit, tak se mi snažil pomoci. Poděkoval jsem a rozešli jsme se.

            Ten den jsem měl prostě pech. Tankujeme benzín a já si položil přilbu na zem ke stojanu, ať mi nespadne na zem. V hadici byl takový tlak, že jsem si polil nejen nádrž sedadlo, ale i rukavice a kalhoty. No nic. Utřel jsem všechno co se dalo a beru do ruky přilbu, byla úplně nová, dívám se a bylo prasklé plexi. No paráda. Pak jsem zjistil, že jeden Talián si bral kbelík s vodou na umytí skla na autě a do přilby mi musel kopnout. No nic, už jsem s tím nemohl nic dělat.

            Pak už byl svatý klid a smůla mne opustila. Zbytek dne a příjezd k moři mi znepříjemnily zatáčky v horách Appenino Ligure. Rovných 100km jen zatáčky a kopce, jako na houpačce. Nahoru a zase dolů. Některé byly tak prudké, že jsem je najížděl jako náklaďák. Choper měl dost malý rejd.

Cesta přez již zmíněné hory nám trvala skoro 2,5hodiny až na pobřeží do městečka Sestri Levante. V 01,00hod. vjíždíme do Genovy a po projetím města, které bylo nádherné i v noci končíme jako obvykle na odpočívadle mezi auty.

            Spalo se nám moc dobře. Při usínání bylo slyšet příboj, jak narážel na skalnaté pobřeží. Dnes jsme najeli jen 350km. Zdržely nás a unavily hodně ty hory.

Motorkáři, kteří milují zatáčky nemusí jezdit až do Ameriky na slavnou Route 66, vřele doporučuji právě pohoří Appenino Ligure. Převýšení v některých místech i 2000m a nádherná příroda k tomu.

Den pátý:  tento den byl pro mne dosti kritický, ujeli jsme jen 300km a konečně našli kemp, kde nás vzali bez problémů i po 22,00 hodině. Do té doby jsme narazili na dva kempy, kde zavírali už ve 21,30hodin.

Konečně sprcha, po čtyřech dnech bez mytí. Smrad od nás odrazoval i nalétávající bodavý hmyz. Byli jsme už v Monaku a na to, že se o Frantících mluví, jak jsou nekomunikativní, když na ně spustíte anglicky, jsem byl mile překvapen asi to neplatí o občanech monackého knížectví.

Vyšla nám vstříc milá recepční, kterou jsme zvedli našim příjezdem od televize. Tento den jsem musel často odpočívat neboť mé tělo odmítalo poslušnost a bolesti byly dosti kruté.

            V Monaku nebyla šance se zdržet a trochu si to prošlápnout, neboť se už v tuto chvíli připravovala velká cena Monaka. Bylo hodně uzávěr na cestách a všude četníci, špatně se tam projíždělo. Vzdali jsme jakoukoliv procházku. Děláme jen pár záběrů a jedem dál.

            Peklo nás teprve čekalo. Strašlivé horko a neskutečná zácpa na silnici, tak takto nás srdečně přivítalo město Nice. Projížděli jsme jí více než 2hodiny. Pořád jsme jen stáli a kolega málem uvařil své SV 650.

Nocujeme opět v kempu názvem St.-Raphael.  Doporučuji všem, kteří tady

zabloudíte.

Den šestý:  ráno v kempu bylo moc příjemné. Bylo na mě znát, že jsem odpočatý. Jen jsem měl nepříjemné bolesti. Dnes nás čeká St.Tropez, moc se těším.

Po příjezdu do St.Tropez mě objalo sklamání. Četnická stanice byla zrušena. Zůstal jen ošuntělý nápis pro turisty a dovnitř se nikdo nedostane. Škoda mohli tam udělat třeba muzeum. Sedneme si na lavičku proti budově a slyším: „ holky mají tady někde záchod?“ jak je ten svět malý. Nevydržel jsem to a odpověděl: Na každém slušném náměstí jsou záchody.“ Holky stuhly, otočily se k nám a ta jedna říká: „Ty bláho já jsem v šoku. To je síla, další Češi a tady?“

Asi 48km před Marsei jsme opět našli to pravé ořechové-odpočivadlo, kde se dalo přespat. Bylo moc pěkně udělané. Zajeli jsme za kamiony a tam to rozbalili. Konečně jsem si uvařil kafe a polévku ze sáčku-made in Vietnam. Bylo něco málo po 22,00hodině. Počastovali jsme se domácí slivovicí a popřáli si šťastnou cestu a vyvedený zítřek. Dnes jsme ujeli 365km.

Den sedmý:  ráno bylo dosti chladné, tak začínáme balit. Po sbalení oblékám termo prádlo, aspoň než začne být zase teplo. Chtěli jsme vyrazit, když v tom se k nám přibližuje jeden chlápek . Patřil ke skupince, která se usadila kousek od nás na lavičky. Na stůl si dali termosku s kávou a nějaké jídlo. Petr prohodil: „taky bych si nechal líbit takový piknik“. „zdravstvujtě malčiky, vy z čechaslavakii?“

To byl šok. „Da z čechoslovakii z Ostravy.“ Odpověděl jsem. „Davaj za mnoj, saditěs i kušaj“. Povídá. Tak jsme se seznámili, vyfotili a popovídali si. Byly to dva manželské páry z Ruska, ale žijí nyní ve Francii. Jedni už 15let a ti druzí se za nimi přistěhovali a žijí tam 5let. Bylo to velice příjemné ráno. Dostali jsme kávu a koláče a procvičil jsem si ruštinu, kterou jsem nepoužil už dobrých 20let.

            Před Marsei jsme pro jistotu najeli na dálnici. Představa, že bychom ji měli projíždět centrem po státní komunikaci mne dost děsila.

Pohled na Marsei z dálničního mostu, byl velkolepý. Poprvé v životě jsem viděl čtyř patrovou křižovatku, tak obřích rozměrů. Pak jsem se těšil na Španělsko. Hraniční přechod ze Španělskem jsme přejeli ve 13,00hodin přesně.

Jedeme dál a odpočíváme asi 125km před Barcelonou. Trochu nám vyhládlo a tak doplňujeme zásoby , aby naše tělesné schránky moc netrpěly. Dnes máme v plánu popojet alespoň 100km za Barcelonu, abychom byli druhý den na oběd ve Valencii.

            Cesta nám ubíhá celkem dobře a v klidu. Při další pauze u jedné čerpací stanice se rozhodujeme, že to tady zabalíme a jdeme spát. Bylo asi 21,30hodin.

Zaparkovali jsme to přímo naproti kamionu z Ostravy, aniž bychom si toho hned všimli. Za pár okamžiků byl u nás řidič i jeho 72letý strýc, který mu dělal společnost.

Velice dobře jsme se pobavili, popili jsme slivovici a ještě jsme dostali od řidiče pivo české značky. Pak se k nám přidal ještě jeden Polák, který před spaním cvičil a to tak, že jezdil po tom obrovském parkovišti na kolečkových bruslích.

Dnes jsme ujeli 463km.

Den osmý:  měl jsem slabé spaní a ve 3,25hod. mne probudil nějaký šuchot za mou hlavou. Otevřu oči a nade mnou něčí ksicht. Zařval jsem na něj dost hlasitě a sprostě. Natahoval se pro mou přilbu, která byla na šalt páce a na ní bunda. Když jsem zařval, tak ten gipsy se lekl, popadl bundu a utíkal k nastartovanému autu, které čekalo opodál. Byla to naštěstí obyčejná letní bunda za sekáče, takže to nebyla velká ztráta. Tak takto mi začalo další ráno naší cesty a vlastně první ráno ve Španělsku.

            Cesta do Valencie nám ubíhala docela dobře. Najeli jsme na dobrou cestu dálničního typu a jelo se parádně. Kopírovala pobřeží, tak jsme projížděli pěknou scenérií, kterou jsem si celkem vychutnával. Po příjezdu do Valencie beru telefon a píšu SMS mému kamarádovi Rafaelovi, který pro nás přijel autem a dělal nám doprovod až k němu domů. Zaparkovali jsme mašiny v jeho garáži a šli se ubytovat. Čekala na nás už celá rodina.

Seznámili jsme se loni při mé návštěvě Valencie, kdy na mne sedlo štěstí a vyhrál jsem na internetu letecký zájezd do Valencie na poslední závod seriálu Moto GP. Od té doby spolu udržujeme e-mailový a telefonický styk. Je to velice příjemné mít tak úžasného kamaráda v místech, kde bych se jinak možná ani nepodíval.

Pozoruji na sobě, že naše cesta mi nedává pouze poznání nových lidí a krajů a také krásných zážitků, ale že konečně i hubnu. Dnes máme najeto 230km.

Den devátý:  vstáváme do nádherného dne ve stejně nádherné Valencii. Je 8,30hodin, nezvyklé tak pozdě vstávat. Teplota venku je 23 stupňů Celsia. Spalo se mi moc dobře, dokonce se mi i něco zdálo. To asi ta postel po tak dlouhé době, lépe řečeno po tak nezvyklé době spaní ve spacáku.

            Dnes mne čeká výměna oleje v mé motorce. Pak ještě prohlídka celého stroje, zda nepotřebuje nějakou opravu nebo jiné lékařské ošetření.

Byl jsem velice mile překvapen, kromě drobných problémů s elektrikou žádné jiné.

Hned po těchto procedurách byl plán takový, že pojedeme dál. Nepovedlo se to. Nepustili nás. Kvůli nám Rafaelova maminka chystala už od sedmi rána národní španělské jídlo a pozvala celou rodinu, aby poznali ty dva blázny, co jedou na motorkách po celé Evropě. To jim sice neřekla, ale někdy jsem si všiml pohledů jedné z tet Rafaela, že na nás vzhlíží, jako bychom byli opičáci v kleci.

Jinak rodina a chování k nám bylo velice vřelé, upřímné a víc než přátelské.

            Oběd byl jedinečný. Snědli jsme hlavní chod, byl jsem dost plný, a mamka přinesla další chod, nějaká specialita, vypadalo to jako vaječina, také to tak občas i chutnalo, ale byly v tom nějaké ingredience, které jsem jedl asi poprvé. Výtečné. Zapomněl jsem, že se k tomu všemu pilo velice lahodné červené víno.

Ke všemu se přikusoval báječný zeleninový salát, kde byly tři druhy oliv, okurky, cibulky, atd. no prostě senzace.

Dojedli jsme druhý chod a já už funěl. Bác přinesli třetí chod. To jsem už nezvládal, ale musel jsem. Máma Rafa opět zdůraznila, že je to její specialita a tak jsme jedli. Tentokrát to byl moučník, zapékaný pudink. Také senzační, prostě nešlo to odmítnout. Navíc když tam vládne matriarchát, nikdy nevíte, kdy vás žena-hlava rodiny vezme po hlavě pánvičkou.

Dojedli jsme a přišel další chod, pečivo a salám a sýr. No a nakonec hromada různého ovoce. Já už fučel jako parní lokomotiva. Bylo to nádherné, jen toho bylo trochu moc. Pak přišlo kafe a cigárko, no a poté rozloučení s rodinou. V 16,00hodin jsme odjížděli směr Alicante. Až k dálnici nás doprovodil Rafael na své Ducati 750.

Objali jsme se  a pak nám popřál super TRIP. Tím myslel vzrušující jízdu, plnou adrenalinu a krás. Pak se rozplakal a doslova nás odehnal. Teprve teď jsem pochopil jaký je Rafael vzácný člověk a kamarád na celý život. Bylo mi všelijak, byl bych rád, kdyby mohl jet s námi.

            Cesta nám ubíhala velice dobře, navíc jsme byli odpočatí. Jen nám foukal hrozně silný vítr. Na jednom odpočívadlo u Alicante potkáváme borce na R1. přišel k nám a dal se s námi do řeči. Vypadlo z něj, že je z Walesu. Mohlo mu být tak 55let. Jel do Alicante za rodinou na dovolenou. Ta už tam byla pár dní, letěli letadlem. Kolem 20,30hod. zastavujeme u motorestu, kde si dávám kafe. Při odjezdu vyrážíme k blízkému kruhovému objezdu. Petr si nevšiml značení a odbočuje doleva. Já jedu jak se má. Co čert  nechtěl přijíždí policie na dvou BMW 1200 a všimli si Petrova přestupku. Šup za ním, už jsem věděl která bije. Zastavuji za nimi a čekám co z nich vypadne. Petr měl zaplatit 450,- Euro pokutu. Ukecal to asi po půl hodině na neuvěřitelných 42,-Euro. Kolem půlnoci jsme se dostali asi 10km za město Elx a našli tam kemp. Tam jsme to zabalili a šli spát. Dnes jsme najeli opět 230km.

Den desátý:  ráno nás probudil zuřivý vítr od moře. Byl opar a přes něho se dralo na svět slunce. Bude krásně. Už od Valencie se teploty začaly zvedat a bylo někdy i 35 stupňů. No nic, balíme a jedeme směr Cartageňa.

Dnes jsme to moc nepřeháněli. Začal jsem mít problémy s kyčlemi, dost bolely a tak naše zastávky na odpočinek byly častější než jindy. Petr byl velice trpělivý a tak nám to nedělalo žádné problémy.

Nedaleko města Almeria, kde odpočíváme, jsme objevili úžasný zapadlý koutek u moře i s útesy a malinkým přístavem. Nádhera. Navštěvujeme i zdejší restauraci.

Španělsko je prostě Španělsko, nádherné, milé, a hlavně se vyznačuje čistými záchody, ať už v kempech nebo v restauracích. To ve Francii je to úplný opak. Tam máte pocit, že žijí čuňata.

Trochu jsem odbočil. To bylo tím, že jsem musel navštívit WC.

Dnešek je opět plný zápasu z větrem a tak i únava se projevuje a nastupuje rychleji než kdy jindy. Připadám si chvílemi jako Don Kichot de La Manča i když jen v přeneseném slova smyslu, ale také bojujeme a větrných mlýnů je tu požehnaně, jen jsou to už ty nové s vrtulemi.

            Ve městě Almeria najíždíme na čerpací stanici a tankujeme. Pak si dáváme delší pauzu a kafe. Kouřím, piji kávu a v tom slyším: „čaute chalani od kial ste?“ Bylo to milé přivítání. Kluci byli z Nitry a prozradili nám, že tady jezdí pro veškerou zeleninu, jako jsou rajčata, papriky, okurky, atd. No a pak také ovoce. Oplatí se to vozit. Když přijedete do Almeria, tak se nestačíte divit. Je to obrovské město, které je obehnáno ještě větší plochou fóliovníků, ve kterých se právě zelenina na vývoz pěstuje. Fóliovníky vidíte už před městem a také ještě daleko za ním. Místní využívají kdejaký kousíček pozemku, dokonce i v téměř nepřístupných skalách. Jsou velice houževnatí a pracovití.

            Z Almeria vyrážíme na město Adra, kde stále potkáváme spoustu fˇoliových ploch. Nebere to konce. Nakonec objevujeme i kemp. Zajímavé kemp se nachází uprostřed fóliovníků, kdo by to čekal?

Je to tří hvězdičkový kemp a nese název Las Vegas. Platíme hned a za oba i motorky jen 12,-Eu. No tak to byla dobrá cena. Dnes máme natočeno 380km.

Den jedenáctý:  probuzení v Las Vegas bylo dosti rušné. Je to tady jako jedna velká botanická zahrada, kde je spousta různých ptáků. Dělali děsný kravál. Někteří krásně pískali, zato jiní a těch bylo víc vydávali příšerné zvuky, vrzali, skřípali atd.

            Balíme a jsem natěšený na další část cesty, protože dnes táhneme dobýt Gibraltar. Snad se nám to povede. Jelo se nám velice dobře, ale i přes to jsme často stáli. Dnes pro změnu ne kvůli únavě či bolestem nýbrž kvůli focení a natáčení. Stálo to za to. Zhruba v 18,30 přijíždíme do Gibraltaru. Je to paráda. Projíždíme španělskou částí města - plným obchůdků a restaurací. Potkáváme mnoho černochů, muslimů a jejich drsně zahalených žen. A přijíždíme k hranici Velké Británie ke království Britskému, chcete-li, kolem nádherného přístavu. Je to velice vzrušující pocit, aspoň pro mne. Nevím sice proč, ale je to tak.

Jsou tu dost drsné kontroly. Prolézají komplet celá auta, zavazadlové prostory, za sedadly, prostě všude. Pak jsme trochu v šoku. Jsme na řadě pasy držíme v zubech

a přijíždíme ke strážníkovi, ten vidí české vlajky a bez kontroly nás posílá dál se slovy: „goo goo boys from Czech republic.“

Tak a stojíme na půdě Anglie, jak vzrušující. Nevím proč, ale Gib mne přitahoval jako magnet, no a teď jsme konečně tady. Strávili jsme v britském královstí asi tři hodiny. Hrad byl už zavřený a tak jsme si prošli náměstí a přilehlé centrum, které není moc velké a pak vzhůru nahoru. Auty se dostanete jen zhruba do tří čtvrtin kopce. Je to tam šíleně úzké a zatáčky děsně malé a krátké, takže je tam umění se vytočit. Zvládáme to v pohodě a pak zaparkujeme na parkovišti u známých a drzých opic.Tady zažíváme kopec srandy. Opice si všimly, že jsme byli před návštěvou Gibu, nakupovat bagety v supermarketu. Ano byla to naše večeře, ale to jsme si pouze mohli myslet. Ač jsme je dobře ukryli, tak ty opičí chuligáni je objevily.

S rychlostí blesku jsme pozbyli večeři a oba.

            Vydáváme se zpět na další pouť a teď už směr Portugalsko – FARO.

Asi 20km za Gibem na okraji města Tarifa nacházíme dosti slušný kemp. Jak po čase zjišťujeme, jsou tam jen samí Němci a pár Holanďanů.

Kemp nese jméno Rio Jara a je hned vedle obrovské pláže, kde je to do Afriky jen 15km po moři. Úžasné. Máme najeto 380km.

Den dvanáctý:  z kempu nás ráno vyprovodil déšť, ale byl takový jemný a tak se dalo jet bez nepromoku. Doprovázel nás až do Jerezu.

Pak byla cesta v pohodě a začal nevídaný pařák. 40stupňů. Bylo to ubíjející, ale vidina cíle jménem FARO nás přitahovala, jako svatý grál. Nějaké vedro nás absolutně nemohlo odradit. V 18,50hod. přejíždíme hranice do Portugalska. Hranicí je řeka a po mostě z moderním dizajnem se přes ní ocitnete v jiném světě. Stále jste v Evropě, jen na vás dýchá atmosféra, která někdy připomíná westernové scény a ty nás provází pak i ve středozemí Španělska. Do Fara nám zbývá už jen 60km.

            Tak a jsme tady. Cedule FARO nás vítá a před námi jen úzká silnice olemovaná z obou stran malými domečky. Tady asi lidé moc peněz nemají. Oproti španělskému venkovu je to viditelný rozdíl. Avšak atmosféra je zde úžasná. Ve 20,00hod. parkujeme v MC Faro. Najdete to hned, nedá se to minout.

Pojedete stále po té cestě, již popisované a na hranici předměstí (chudoby) a města (bohatší části), kterou tvoří křižovatka dvou silnic po levé ruce uvidíte logo MC Faro a klub. Před ním vždy stojí zaparkované nějaké motorky.

            Namířili jsme si to do otevřených dveří (vrat) baru. Byla tam barmanka a dva motorkáři. Okamžitě nás obstoupili a začali se vyptávat odkud jsme a hned nám nabízeli pivo. O naší republice věděli, protože tam před námi zanechal českou vlaječku Šíma i s podpisy. Ptali se nás co tam děláme a kde budeme spát. Tak jsme jim dali přečíst petici a že spát budeme v kempu. „tak to neexistuje“ řekla barmanka, „budete spát tady“. Vzala mobil a někam volala. Asi za hodinu přijel ředitel MC clubu Faro Jean Pol. Bylo nám sděleno, že budeme spát v klubu v místnosti pro hosty a jsme zváni. Pití a jídlo na účet podniku. Bylo mi to hloupé, ale nakonec nám nic jiného nezbylo. Přivítali nás úžasně a petici s nadšením podepisovali. Nakonec nám nabídli, že můžeme zůstat, jak dlouho budeme chtít. Jenže nás tlačil čas a tak jsme druhý den vyrazili směr Španělsko. Jean Pol nás ubezpečil, že kdykoliv budeme mít cestu, tak se musíme zastavit u nich v clubu. Také jsme zanechali naši vlaječku, kde byla vyznačená trasa naší Protest Ride. Dostali jsme spoustu suvenýrů a zažili bouřlivou noc, plnou příjemných rozhovorů a emocí. Moc se nám odjíždět nechtělo, lhal bych kdybych tvrdil opak. Dnes nám tachometr naměřil 418km.

Den třináctý:  ráno bylo hrozné. Probudilo mne šílené pálení žáhy, které mělo na svědomí to jejich, sice dobré, ale nasládlé pivo. Zašli jsme si do Taberny na tousty a kávu. Trochu si napravit chuť. Od rána je zde šílené vedro. Vrátili jsme se do clubu a čekali na Jeana Pola, byli jsme spolu domluveni. Dostavil se v 11,30hod. ještě v trochu podnapilém stavu. Večer to přehnal. Loučení trvalo pěkně dlouho a ještě nás přesvědčoval, ať zůstaneme.

            Pak naše cesta vedla na pláž, kde jsme se trochu relaxovali. Koupat se nedalo, protože oceán byl příliš chladný. Asi po dvou hodinách jsme se vydali dál směr Elvis a Bajoz.

Cestu dále po pobřeží Portugalska jsem byl nucen odmítnout, pro kruté bolesti kyčlů a kolena i páteř už měla dost. Cesta dnes ubíhala dost pomalu. Jeli jsme po místních okrskách. Byl to zážitek. Úzké cestičky, občas přes ně dost velké stádo ovcí, ale zvládli jsme to a ve 22,30hod. končíme po 293 kilometrech na odpočívadle. Hned vedle byl olivový háj, kde jsme zatlačili motorky a tam přespali. Jediné co mne trošku zneklidňovalo, bylo to že se kolem nás pásly krávy.

Den čtrnáctý:  dnes vstáváme už v 6,00hod. a asi v 7,00hod.vyrážíme po dálnici do Španěl. Kolem 10,00hod děláme pauzu. Začínám mít problémy. Začínám za jízdy usínat.vařím si pravé české kafe, které stále vozím s sebou. Přišel za námi Španěl

a donesl nám krosny v čokoládě, prý na snídani. Byli jsme mile překvapeni.

Také odpočívali po dlouhé cestě. Jel na závody se služebními psy, měl s sebou tři dobrmany. Byl to nějaký psovod, podle všeho dělal pro vojáky nebo policii.

Trochu jsme si popovídali a jeli zase dál.

            Ráz krajiny ve Španělsku směrem do vnitrozemí se dost změnila. Jiné kopce, skály. Přibylo hodně hradů kolem kterých byly krásná města. Jiný styl domů. Nebyly to stavby jako kolem pobřeží, tady byly stavby míň okrasné (kýčovité), tady prostě mysleli prakticky a neměli snahu se předvádět, kdo má krásnější a honosnější dům.

Také se objevovaly katedrály a nádherné kostely. Projeli jsme dva obrovské národní parky. Jednou větou, jeto nádhera. Dojeli jsme do města Sagiva, kde je 7km od města kemp. Tam jsme se zabydleli. Máme najeto 471km.

Den patnáctý:  probouzíme se do slunečného a teplého rána. Dáváme si snídani a já své kafe. Dnes nás čeká náročná cesta do národního parku NAVARA. Potom Pyreneje a Francie. Jede se celkem dobře, ale je děsné vedro. Ve stínu 36 stupňů. Kolem 17,00hod. děláme velkou přestávku, už jsme to nedávali. Navíc jsme se zdrželi ve městě Ayllónu, strávili jsme tam skoro dvě hodiny. Město má zachovalý středověký ráz, který se po staletí nezměnil, existuje od 14.století, nádherné, malebné, jedinečné, ale plné turistů. Zajímavé je, že ve středozemí Španělska jsou v každém městě hradby, opevnění, hrad nebo zámek. Pro nás je to nezvyklé. Tady se to nevidí. Potkáváme cestou hodně motorkářů. Jede se dobře, cesty jsou skoro prázdné. Přesto jsme dnes díky častým a dlouhým zastávkám najeli jen 207km. Taková odpočinková jízda. Tudíž jsme dnes plánovanou Navaru nezvládli. Nevadí zítra je také den.

Den šestnáctý:  chráněná krajinná oblast NAVARA se rozprostírá  severovýchodně od města Pamplona.  Kde na severu oblasti hraničí s Pyrenejemi, na jihozápadu hraničí s oblastí La Rioja, na jihu ji uzavírá řeka Rio Euro a na východě pohoří Sierra de Santo Domino. Je to ta nejúžasnější část Španělska, kterou jsem viděl. Oblast je obrovská vyprahlá, hodně si připadáte jako v klasických Májovkách a čekáte jen kdy vás přepadnou indiáni. Je to úžasná příroda. I přes to tam lidé provozují zemědělství. Nechápal jsem, jak mají důmyslné zavlažovací systémy. Hodně se tam chová i dobytek. Jinak jedete třeba i 250km a žádná čerpací stanice. Je to dost vzrušující.

Lidé jsou tam dost tvrdí a vypadalo to, že cizince moc rádi nemají.

Takovou koncentraci orlů a supů co jsem viděl za jeden den, jsem neviděl za celý svůj život. Kaňony jako v USA v Coloradu a na severu husté pralesy. Prostě úžasné.

Počasí nám vyšlo nádherné, takže fotky se povedly. Jediný problém byl v tom, že se nedostanete přímo do chřtánu roklin a kaňonů. Všude jsou zákazy. Být zdravý, tak se tam vydám po srázech i přes to.

            Hranice s Francií jsme projeli po překonání Pyrenejí, kde jsme také narazili na vojenskou hlídku se samopaly, asi v 19,30hod. hranici tam tvoří maličký kruhový objezd v průsmyku. Ptal jsem se sám sebe –proč ti ozbrojení vojáci a kontroly kamionů na cestě? Pak jsme pochopili. Všude vidíme na zdech nápisy „ETA“.

Po překonání hranice si to směřujeme opět po dlouhé době na pobřeží. Takže najíždíme na dálnici směr Bordoux. Tam opět nocujeme na odpočívadle vedle čerpací stanice. Je 22,00hod a máme toho dnes už plné kecky. Jen doufám, že ty hromy a blesky nás obejdou.

Dávám si ještě kafe a polévku, no a pak zalehnout. Máme dnes v sedlech 397km.

Den sedmnáctý:  vstáváme v 7,00hod. bouřka v noci ustala a naštěstí nás obešla. Takže jsme zůstali v suchu. Svítí nám Oskárek a nálada je výborná. Vyrážíme na Bordoux a pak na Le Mans.

Tento den je ve znamení dálnice, odpočívadel a Brufenů, takže toho moc nevidíme.

Chtěli jsme dojet až do Le Mans, ale nevyšlo nám to. Můj zdravotní stav nám to už nedovolil. Hledáme nějaký kemp, ale máme smůlu. Tak jsme to vzdali a zajeli do lesa, dál od cesty a tam se utábořili. Máme najeto 534km.

Den osmnáctý:  dnes vstáváme v 6,00hod a v 8,00hod přijíždíme k bráně okruhu v  Le Mans. Dovnitř nás nepustili, jelikož se připravovali na víkendové závody Moto GP.

Děláme pár fotek a dávám si opět svou ranní kávu a studujeme mapu.

Naše cesta povede na Rouen a pak směr Normandie.

Počasí se začíná trochu kazit, je pod mrakem. Snad nám nebude pršet. 

Přesně v 17,30 se „vyloďujeme“ v Normandii, konkrétně dobýváme město Dieppe.

Hurá, zatím neprší a dokonce se snaží i svítit slunce. To však netrvalo dlouho a přišel na nás šílený slejvák.

Ve 20,00hod to vzdáváme a zajíždíme do kempu Ault. Už se v tom dešti nedalo jet. Byla to hrůza. Až jsme postavili stan, tak přestalo pršet. No nic. Klasika Káva a polévka. Ujeli jsme 430km.

Den devatenáctý:  vstáváme v 6,30hod. ale nikam se nehrneme, je děsná zima. Vypadá to, že snad nebude pršet, ale foukal šílený vítr. Navíc mne začalo bolet v krku – ještě to nám chybělo. Rozhodujeme se rychle a jednohlasně. Už žádné zastávky u pobřeží a jedeme nejkratším směrem na Brusel a pak domů. Už jsem měl opravdu dost velké zdravotní potíže a to nachlazení tomu nepřidalo, jen se mi zvětšily bolesti kloubů. Nějak to zvládnu.

            Vyrážíme na Belgické hranice a vítr je dost nepříjemný. Déšť je nám v patách, ale my zatím v suchu. V 17,00hod. stojíme před EU parlamentem. Nechávám tam jen text petice a podpisy si beru s sebou. Nikdo z poslanců tam není, všichni jsou ve Francii. Takže se domlouváme tak, že než aby se ty podpisy ztratily, raději je pošlo doporučeně poštou. Později zjišťuji, že to byl dobrý tah.

Na hranici Belgie s Německem bylo čerstvě po dešti. Neměli jsme z toho radost. Byla půlnoc a museli jsme někde přespat. Tak hloupě udělané odpočívadlo jsem za celou cestu ještě neviděl. Uleháme na betonové kostky, které slouží na sezení místo židlí.

Zítra jedeme směr Norimberk a noc u mého strýce. Máme najeto 572km.

Den dvacátý:  je asi hodina po půlnoci. Než jsme ulehli bylo jasné nebe plné hvězd. Nyní je to naopak a vzbudila nás neuvěřitelná průtrž mračen. Byli jsme během minuty totálně promočení i ze spacákama.

Vyrážíme a hledáme úkryt. Po čtyřech kilometrech narážíme na čerpací stanici, už na německé straně. Okamžitě si dávám kávu, konečně normální káva. Tím myslím na čerpačce. Jinde jsou ty jejich kávy jen jako. Slabota a žádná chuť.

Něco pojíme a čekáme až do rozednění. Takže vlastně nespíme. Po šesté hodině už bylo vidno a kupodivu neprší. Vyrážíme směr Norimberk. A po dálnici, už to jinak ani nejde. Je dost pod mrakem ale neprší. Vždy když zastavíme, abychom si odpočinuli, nás dožene déšť a tak nás donutí vyrazit dál a tak mu ujet. No a tak to funguje až do cíle dnešního dne, kterým je městečko v Bavorsku jménem Herzogen-aurach. Je vzdálené necelých 40km od Norimberku.

Přivítání bylo víc než příjemné a milé. Strýc nás ubytoval, zaparkovali jsme mašiny do garáže a šli se vykoupat. Bylo nám fajn a jsme v teple, domů už jen pár kilometrů.

Dnes máme najeto 461km.

Den dvacátý první:  ráno nás vyprovází můj strýc na dálniční nájezd, kde se spolu loučíme. Je něco kolem devíti hodin. Tady už nás vítají směrové tabule Plzeň. Je to velice příjemné. Můj stav byl už mizerný a tak jsem se i těšil až budu doma.

Cesta ubíhala celkem dobře, ale počasí nám opět nepřálo. Byla zima a opět při každé zastávce nás doháněl déšť. A tak to bylo až domů.

Dorazili jsme k domovu asi ve 21,00hod.

Nastalo vítání obřích rozměrů a já se těšil do vany, na kafe a pořádné jídlo a pak do postele.

Závěr:  naše cesta splnila svůj účel. Nasbírali jsme podpisy nejen u nás v české republice, ale i ve Španělsku a Portugalsku. Proto jsem je nechtěl nechat na recepci. Jsou pro mne tak vzácné, že bych o ně nerad přišel.

Navíc po dojezdu domů zjišťuji, že se strhnul lavinový efekt a lidé začali reagovat na naši cestu hodně pozitivně. Dočetli se o ni v novinách a začali se zajímat o petici a o podepisování. Další podpisy mi ještě přijdou ze Španělska, kde se činil můj dobrý kamarád Rafael.

            I kdybychom nenasbírali žádný podpis, tak to mělo smysl. Protože jsme dokázal, že i postižený člověk dokáže kolikrát mnohem víc než člověk zdravý a proto není důvod, aby nám úředníci či různí zaměstnavatelé házeli klacky pod nohy.

Ano měl jsem zdravotní problémy, ale dokázal jsem to. A politici, kteří vytváří umělou diskriminaci proti etnickým menšinám tím, že je zvýhodňují, by si měli uvědomit, že ty peníze patří někde jinde. Patří právě tam kde je lidé potřebují nejvíc.

Sami víme a vidíme, že ti kteří se ohání diskriminací ze strany Čechů, nemají zájem pracovat a na druhé straně my zdravotně postižení, když ten zájem máme a podstatně větší, tak nám je odepřeno. A tak je to i s pomocí postižených dětí a jejich rodin. S kompenzačními pomůckami pro hendikepované, atd., atd.

Mohli bychom takto pokračovat hodně dlouho. Prostě politika sociální pomoci je vedena špatným směrem a politici se čechrají jako pávi, ale neprávem. Měli by víc používat rozum a ne reagovat na tlak a následný strach, aby náhodou nepřišli o svá korýtka.

Tak to je vše a snad najdeme pochopení u více lidí.

Děkuji za všechny, kteří se ke mně přidali, děkuji těm kteří mi pomohli a kteří budou mít snahu pomoci ostatním zdravotně postiženým.

Kamil "DAYTONA" Štabla

nihon@seznam.cz