Hodokvas
2005 aneb
Pařátek
v akci
Vážení čtenáři.
Velmi rád vám přiblížím pár hodin, které jsem jako návštěvník prožil v letošním létě (2005). Ale nepřeskakujme. Jak to všechno začalo?
„Hele, nový Clawfinger jsi slyšel?“
No, neslyšel, odpovídám a už pro něj fičíme do auta. Je to dobré, a tak hned v pondělí brousím po netu a chci alespoň titulní stranu desky. Kam pro ni? Zkouším starou dobrou www.clawfinger.net a už se dějí věci. Stahuju obrázek, pro jistotu i texty a koukám, kde letos koncertují. A ztuhnu: 18.8.2005 jsou v Pezinku na Malackej cestě na festivale Hodokvas…. Rozhoduju se, že jsou věci, které musím mít. Tohle je jedna z nich.
18. srpna je čtvrtek, vezmu si volno. Jako spolujezdci se přihlásí soused Tomáš se svou kopretinkou Helčou. Vyrážime kolem druhé, za hodinu a půl překračujeme hranice u Břeclavi a před čtvrtou jsme na místě. Dostávám první šok, parkování je organizované a neplatí se za něj.
Platíme si vstup na jeden den,
chvilku to trvá, ale nevadí, do půl hodiny jsme na ploše. Vlastně, na Ploše. Ta
má rozlohu 160 tisíc čtverečních metrů, jsou tady tři velká podia, spousta
stanů s akcemi pořadatelů nebo samostatné stany sponzorů a různých mediálních partnerů. Tak se vám podaří najít
hned vedle alternativně se tvářících bubínkářů stan Fun rádia, které dělalo
promo celé akci a ve stanu prostě rádiově „bouchalo“. Pestrost, hezké holky, stánky
s pivem docela v pohodě, téměř všude Budvar
Nejdříve se jdeme rozkoukat. Na druhém pódiu končí Horkýže slíže, jejich popularitu je vidět, je ještě světlo, ale před pódiem spousta lidí. Končí známou Maštalí. Kapely po sobě nastupují přesně, bez problémů se lze řídit programem. Chechtáme se jakési kapele Captain Slice, jejíž celé kouzlo spočívá ve čtyřech tanečnicích, které jsou ale vážně kočky a umí se skvěle hýbat. Ovšem kapela je velmi špatně hrající Marcel Woodman a tak nechápeme, co tady dělají… Asi ty holky…
Na první scéně hraje Zóna A svůj jakýsi pop punk, lidi se baví a nám se to líbí. Umí udělat šou a hodně těch, co poskakují dole, zná jejich texty, jde o další tahák festivalu. Pak jen tak procházíme stánky, na hlavní scéně, od které se už nehneme, se chystají Die Toten Hosen z Německa.
Hosens jsou už staříci, ale s prvním rifem je vám jasné, že to jsou profíci. Čekal jsem kapelu s německou strohostí, ale není tomu tak. Okamžitá evidentní sehranost kapely, to, že se kapela nebojí jít do cizích věcí i to, že se při hraní všichni ohromně baví je známkou profesionality. Se západem slunce se rozsvěcují dvě velkoplošné obrazovky po stranách scény a přestože není problém dostat se blíž, díky více kamerám na céně i díky výbornému střihu je na co koukat, muzikanti dělají do kamer ksichty a to je přibližuje i těm, kteří stojí dál.
Po desáté to D.T.H. balí a my už čekáme na 22:50, kdy startují Clawfinger. Jdeme ještě na jedno, pak už se odtud nehneme.
Půl hodiny před startem začínají zvučit.
Všichni Pařátci se na chvíli mihnou na scéně.
Je za deset jedenáct. Vzduch se vlní pod hlubokým tónem basy, všude je tma.
Ve sporém osvětlení je vidět, že všichni jsou na místě.
Se zášlehem reflektorů se ženou Clawfinger přímo na nás!!! Začínají Recipe for Hate z poslední desky, Zak Tell kříčí do mikrofonu, poulí oči, leze po odposlechových bednách a vůbec je pořád někde. Bílý symbol mimozemšťana na triku naznačuje, že tenhle človíček je odněkud jinud. Potvrzuje se stará pravda – kapelu dělá lídr. Nešetří se ani trochu a už jedou dál, Zeros and Heroes znají všichni, vpředu v kotli už není bezpečno, pak hrají Bitch, kterou Zak pohotově věnuje všem hezkým holkám, pokračují přes Money, Power, Glory, kde v refrénu usměrňují tleskání obecenstva tak, že se Zakovi podaří přesně vezpívat do rytmu „We will rock You“, což všechny dost pobavilo. Hrají asi všechny songy ze Zeros, jen na 15 minutes of Fame jsem čekal marně. Zhruba v polovině nezapomínají ani na starší desky a dávají hned Nigger z Deaf Dumb Blind. Basák Andre ožívá a máchá svým neuvěřitelně dlouhým hárem doleva a doprava. Vypadá to, jako by měl obrovské číro, zvláště to vyniká v ostrém světle reflektorů, až nechápeme, že se do něčeho nezamotá.
Biggest the best je další našlápnutá věc, to si nemohou dovolit nehrát, z kotle odcházejí unavené dívenky. Zak se rozhodl překonat desetimetrovou vzdálenost mezi pódiem a ochranným plotem a diváci ho už nesou na rukou, kutálejí ho sem a tam, to si toho všimneme i my, když se takhle kutálí asi metr od nás. Než si stihnem sáhnout (kdo by odolal J ), už je odkutálený zpátky na jeviště.
Hrají Pay the Bill a po jejím skončení to vypadá na konec. Všichni vědí, že ne, nebyla třešnička na dortu, jen nikdo netuší, co to bude. A opravdu, za chvíli jsou Clawfinger zpátky. Odpověď na naše otázky je jasná – posledním songem je Do what I say, včetně Cedrikova nasamplovaného hlasu. V závěru kapela mlčí, ale polovina Hodokvasu zpívá „..when I grow up, there will be a day, when everybody has to do what I say….“. Tímto se Clawfinger loučí, loučí se Zak hlubokou úklonou a všichni mizí v zákulisí. Pískot se ozývá ještě dlouho.
Po třičtvrtě na jednu jsou tady švýcarští Madsox, což je alternativa k Clawfům, ale originál je jen jeden. Jdeme ještě na jedno a spokojeně opouštíme areál. To jedno nám ovšem nezabrání v tom, abychom ještě hodinu neseděli u jedněch dobrých lidí, popíjeli bílé domácí a vychutnávali pohodu.
Ranní probuzení je pohodové, navíc si oddechneme – v rohu louky, která funguje jako parkoviště, stojí traktor nachystaný kohokoli vytáhnout. Neuvěřitelné. Celý večer jsme se totiž děsili deště, kdyby pršelo, mohli bychom tam auto rovnou nechat.
Vracíme se zpět ještě v pátek. Podle slovenských médií navštívilo Hodokvas v první den asi 12 tisíc lidí.
Na závěr chci tento fesťák
doporučit, mají výborné ozvučení, skvělou organizaci, za akci ručí slovenské
Ministerstvo kultúry.
Vstupné bylo 600,- Sk na čtvrtek,
800,- na celý víkend. Stanování v areálu se neplatí. Byla tam spousta
kapel, celé se to dá najít na www.hodokvas.sk . A není to daleko,
nejrychleji je to na Brno, po dálnici na Bratislavu, asi
Mimochodem, v říjnu vyjde nové album Clawfinger – Hate Yourself with style. Je to šestá deska v pořadí.